Portz Insel

Historie místa, ostrov Portz Inzel , lovecký zámeček.

 Text: Aleš Homola

 

Tichý ostrov radosti ve věku šerosvitu

 

Kulturní krajina Mikulovska zažila svou hvězdnou hodinu v mimořádně plodném období pozdní renesance a raného baroka spojeném s nejslavnějšími osobnostmi knížecího rodu Dietrichsteinů. Rybniční nádrže a drobné vodní toky jižně a východně od mikulovského rezidenčního města byly propojeny do velkolepé krajinářské soustavy, jejímž jednotícím prvkem se stal vodní živel. Rybniční kaskády, koryta potoků a náhonů, mlýny a rybárny, aleje a sady, mosty a letohrádky vytvářely snad až magicky působící krajinu, z níž se do současnosti dochovaly pouze fragmenty. Nejvýraznější z těchto fragmentů, areál u rybníku pojmenovaného Nový, dříve Portz, ukrývá v lesnatých porostech při svých březích ruiny rekreačních a hospodářských staveb, které v 17. století obklopeny zahradami a kultivovanými porosty tvořily komplex potěšení a oddechu i reprezentace a hospodářského výnosu mikulovských dietrichsteinských knížat.

Dnešní poloostrov vybíhající do hladiny Nového rybníka byl dříve ostrovem zvaným podle rybníka Portz (či Tichý ostrov) obklopeným vodami mnohem větší nádrže než je současná, zhruba poloviční rozloha rybníka. Na poloostrově (a dříve ostrově) se dodnes nachází stavba letohrádku (v urbáři z roku 1629 je stavba nazývána Lusthaus), opatřeného bastionovým ohrazením a protilehlé torzo provozně obytné zástavby spojené s letohrádkem podzemní chodbou. Letohrádek Portz původně vévodil parkovému okrsku zahrad, sadů a hospodářských staveb pokrývajícímu plochu ostrova. Tento „rajský“ ostrov byl s pevninou spojen náročnou mostní stavbou o mnoha cihlových obloucích, která donedávna téměř zcela zapomenuta a z části zanesena bahnem čněla v křovinatém terénu při Rybničním potoku, jižním přítoku Nového rybníka. Soubor staveb u rybníka Portz zahrnoval kromě ostrovního letohrádku též na břehu umístěné sádky s rybárnou, které jsou zachyceny na prvním vojenském mapování jako rozlehlý komplex obehnaný zdí s nárožními bastiony, ke kterému přiléhá sad.

Předpokládaným zakladatelem zkoumaného areálu byl František kardinál Dietrichstein, který tak učinil někdy po svém převzetí rodové mikulovské domény po smrti svého bratra Maxmiliána roku 1611. Terminus ante quem pak je rok 1629, ze kterého se nám dochoval opis urbáře mikulovského panství, který Portz na více místech zmiňuje, zatímco předchozí urbáře žádný panský areál na Portzu neznají.

Urbář z roku 1629 na straně osmé sděluje, že „Na ostrově Portz krásný libosad ("Lustgarten"), uprostřed něj velmi krásný letohrádek (Lusthaus), jsou tam také k vidění všelijaké věci a umělecké výtvory, u něj též ovocná a kuchyňská zahrada, která je ale též považována za velkou cennost“. Na straně sedmé je pak v urbáři uvedeno, že „Na Portzu je také jedna lednice (Eisgrube), nad ní vystavěn krásný letohrádek (Lusthaus), ledu se tam ale nedaří.“ Víme tedy, že ostrovní areál na konci první třetiny 17. století zahrnoval letohrádek, libosad či okrasnou zahradu osazenou uměleckými díly, ovocnou a kuchyňskou zahradu a též lednici. Urbář z roku 1655 zhotovený po smrti Františkova synovce Maxmiliána II. z Dietrichsteina zaznamenává, že „ více je parků na Portzu s květinami a různými stromy osázený, tam je také k dispozici zámeček Lusthaus, před kterým jsou zahrady.“ 

Textový pramen může doplnit mimořádný ikonografický zdroj, pohledová mapa mikulovského panství zhotovená roku 1675 malířem a kartografem Clemensem Beutlerem z Ebelberga pro Ferdinanda Josefa knížete Dietrichsteina. Na bohatě barevně vyvedeném krajinném rámci nahlíženém z ptačí perspektivy můžeme vidět rybník Portz-Tichý obklopený širokým pásem mokřadních luk s vodotečemi lemovanými vzrostlými stromy. Uprostřed rybníka se nachází ostrov přístupný z jižní dolnorakouské strany dlouhým obloukovým mostem. Na ostrově, jehož obvod lemuje zeď doprovázená u břehů stromořadím, je zachycena mohutně působící fortifikace tvaru čtverce s pravoúhlými nárožními bastiony a dalším výstupkem (patrně schodiště) uprostřed severní strany. Budova stojící uprostřed bastionového ohrazení je nezřetelná vinou rozmazané kontury červené značky. Od mostu je vedena přístupová cesta do prostoru mezi bastionový útvar a severně od něj při obvodové zdi se nacházející (patrně tři) volně stojící nevelké stavby (asi provozního zázemí areálu). V ploše ostrova osázené sadem je jižně od bastionového ohrazení umístěna čtvercová plocha opět ohrazená zdí, mezi severovýchodním bastionem a obvodovou zdí člení zahradu několik vodních nádrží. V mokřadním území kolem přítoků rybníka při jeho severní straně je zachycen rozlehlý pravoúhlý útvar rybárny a sádek o mnoha bazénech chovných sádek ohrazených zdí, v jejímž severozápadním nároží ční dominantní věžovitá stavba. K ní je dovedeno alejí lemované těleso reprezentační „knížecí“ cesty spojující Mikulov s areálem u rybníka Portz a pokračující dále (již podobě běžné cesty) směrem k liechtensteinským Valticím a Lednici.

Přes všechny možné deformace a idealizace reálného stavu na Beutlerově zobrazení tedy rámcově víme, jak patrně portzský areál v 17. století vypadal. Konkrétní podoba staveb na ostrově je ovšem složitější. Základní stavební hmota letohrádku, zbavena téměř vší výzdoby a detailů, přežila do současnosti, proto pro uchopení jejího pozdně renesančního vzhledu musíme použít plány letohrádku zhotovené roku 1831 architektem Antonem Jöndlem pro knížete Františka Josefa z Dietrichsteina v rámci plánované (a neuskutečněné) obnovy kratochvilného areálu na ostrově. Letohrádek, nazývaný zde pavilonem, je zakreslen jako lapidární jednopatrová stavba tvaru ležatého hranolu s přízemními výstupky na kratších stranách krytá vysokou polovalbovou střechou o téměř stejné výšce, jakou byla výška průčelí do korunní římsy. Výraz symetricky komponované stavby výrazně určovala vyložená profilovaná linka korunní římsy, velké pravoúhlé osy v patře (5 + 2) a na východním vstupním průčelí obráceném k přístupové cestě zalamované dvouramenné vstupní schodiště vynášené valenou klenbou portiku přízemí. Schodiště s kamenným parapetem zdobeným geometrickými reliéfy a balustrovým zábradlím vrcholové terasy bylo hlavním výzdobným prvkem stavby. Pozdně renesanční přísnosti architektury letohrádku dodávaly působivost veliké, šambránami a parapetními římsami zdůrazněné obdélné otvory banketního sálu v patře, zjemňovalo ji naopak kamenné krajkoví balustrových parapetů teras a vstupního schodiště, které měly být dle Musila zdobeny nedochovaným cyklem 40 (reliéfních?) heraldických znaků Dietrichsteinů a s nimi spřízněných rodů.

Tento nevelký „lusthaus“ byl ovšem pozoruhodně umístěn na rozlehlém, pevnostně působícím vyvýšeném čtvercovém plató ohrazeném tarasní zdí s nárožními ostroúhlými bastiony, které bylo přístupné schodištěm z východní strany směrem k příjezdové cestě a brankou na straně jižní. Přestože je ohrazení plošiny v současnosti místy ve stavu ruiny (poškozeny jsou zejména koruny parapetních zídek), a jeho výška kolísá dle konfigurace okolního terénu, dosahuje na nejvyšší severní straně několikametrové výše. Šikmé „pevnostní“ stěny převážně z cihlového zdiva členily svazkové lizénové pásy a předstupující soklová část, špice bastionů zpevňovaly cihlové opěráky. 

Při východním pobřeží ostrova byla umístěna stavba, jejíž podobu v 17. století jsme schopni rekonstruovat jen hypoteticky vinou jejího torzálního dochování a také zřejmé mladší stavební aktivity. Mapa ostrova z roku 1785 zde zakresluje stavbu velice úzkého protáhlého půdorysu, odpovídající délce strany protilehlého bastionového plató,začleněnou na obou koncích do obvodové ohradní zdi. Nedávná stavebně historická analýza vycházející ze zjištění operativní dokumentace zřícenin východního stavebního bloku poukázala na nepůvodnost této podoby zástavby. Přímo naproti letohrádku stojí zřícenina patrové budovy, na kterou v jižním směru navazuje obvodové zdivo přízemního hospodářského stavení. Dochované zdivo obytné patrové budovy nese stopy mladšího rozšíření a dalších úprav, je však zřejmé, že patrová budova je z větší části původní stavbou, která byla zmenšeným pendantem letohrádku. Budova byla vsazena do obvodové zdi, k níž byly později přistavovány další hospodářské stavby do výsledné dlouhé sestavy hospodářských a obytných stavení. Na otlučeném zdivu patrové budovy jsou patrné zbytky sgrafitového omítnutí, omítkových šambrán a některé pozoruhodné prvky, především zazděné kruhové okenní otvory v přízemí východního průčelí orientovaného k hladině jezera, které se také nachází na dochovaných úsecích obvodové ohradní zdi ostrova.

Před sebou tedy spatřujeme rekreačně reprezentační areál vzniklý někdy ve dvacátých nebo třicátých letech 17. století, jehož stavebníkem byl přední evropský aristokrat své doby, kosmopolitní osobnost bezprostředně úzce napojená na kulturu středomořského světa protireformace. Ostrov s pavilonem umístěným na vyvýšené terase se symbolickým pevnostním ohrazením ukazuje na výlučnost místa, prostoru odpočinku a zábavy, či dle okolností reprezentace. Vnější ohrazení s proraženými okuli, umožňujícími vyhlídku na krajinné scenérie nad jezerními vodami, je hranicí mezi pevninou a vodní nádrží, mezi člověkem dotvořenou přírodou vnitřní a divokou přírodou vnější, mezi uzavřeným areálem šlechtické volnosti a kratochvíle a vnějším světem formálních pravidel a povinností. Architektura zde plnila roli rámce vyplněného bohatým obsahem zahrad vybavených uměleckými díly.

František kardinál Dietrichstein je všeobecně známou osobou středoevropských dějin raného novověku, která byla opakovaně předmětem odborného zkoumání, a proto se jí budeme věnovat jen ve vztahu ke vzniku a podobě zkoumaného areálu. Víme, že Dietrichsteini si v 17. století svého předměstského rekreačně-reprezentačního areálu na ostrově cenili a přijímali zde nejvýznamnější návštěvy. Roku 1672 poctil svého předního dvořana, knížete Ferdinanda Josefa z Dietrichsteina, několikadenní návštěvou císař Leopold I., který zavítal do Mikulova i s celým dvorem, aby vykonal pouť k loretánské černé Madoně. K této události se dochoval jedinečný pramen, který publikovala Dobromila Brichtová, popis císařské návštěvy a korespondence mezi Ferdinandem Josefem z Dietrichsteina a jeho mikulovským hejtmanem, jemuž zaneprázdněný kníže dává z Vídně podrobné instrukce k přípravě císařské návštěvy a hejtman nazpět o provedených pracích referuje. Pozornost se soustředila též na Portz, který kníže nazývá jako Insel. Kníže nařizuje, aby byl most na ostrov vysypán drobným bílým štěrkem, aby byla opravena zeď kolem libosadu, aby zde byl vysazen nový špalír porostů, nahoře v libosadu měla být opravena branka k Themelově zahrádce (uvedenou Themelovu zahrádku neumíme lokalizovat, snad se jedná o pravoúhlý ohrazený prostor jižně od bastionové terasy letohrádku patrný na Beutlerově mapě z roku 1675), aby zvěř nemohla proniknout do okrasné zahrady a opravena měla být též podzemní chodba z letohrádku. Kníže v dalších pokynech organizuje přivezení lovné zvěře z jiných dietrichsteinských panství. Třetí den návštěvy 17. července 1672 byl pro císaře a jeho dvořany a císařovnu s fraucimorem uspořádán na ostrově Portz lov a poté hodinová projížďka na lodích po hladině rybníka za doprovodu hrajících hudebníků.

Teze, že František kardinál Dietrichstein cíleně a vědomě přenášel důvěrně mu známé dobové koncepty italské rekatolizační kultury na Moravu, je všeobecně akceptovaná. Pokud spatřujeme v Dietrichsteinově založení na sv. Kopečku přenos severoitalského rekatolizačního fenoménu svatých hor do záalpského prostředí, můžeme uvažovat i o inspiračních zdrojích vzniku pozoruhodného areálu na ostrově Portz. Donace duchovního knížete dávající vzniknout sakrálním architekturám (v Mikulově Loreta a výše uvedený areál svaté hory nad městem) by v tomto případě byla doplněna stavební investicí do areálu profánní zábavy a odpočinku. Letohrádek s ohrazením doprovázený dalšími stavbami a opulentními zahradami by zdůraznil velkolepost a vznešenost stavebníka, knížete, pohybujícího se ve společnosti nevyšších církevních i světských hodnostářů katolického světa. Architektonické ztvárnění letohrádku a celého prostoru ostrova umožňuje několik rovin vnímání. Vlastní stavba letohrádku ukazuje prototyp v přírodním prostředí situované pavilonové stavby, objevující se opakovaně v dějinách v různých kulturních kontextech a modifikacích (např. renesanční kasino či osmanské či mughalské pavilony), spíše než na typ větší zámecké stavby s rekreační a reprezentační, ale také rezidenční funkcí, jakou byla třeba rožmberská Kratochvíle. V případě portzského letohrádku se tedy nejedná o lusthaus chápaný jako lustschloss, či maison de plaisance architektury 17. století. Na druhou stranu, letohrádek kompozičně doplněný protějškovou stavbou umožňující patrně průchod k vodní nádrži a rovněž k provozním zázemím, ani neodpovídá typu italského renesančního kasina jako zahradního tuscula. Ohrazení bezprostředního vyvýšeného zázemí letohrádku bastionovým opevněním může vzdáleně evokovat renesanční koncept palazzo in fortezza v kontextu doby za Alpami běžně užívaný, bastiony zde ale ohrazují pouze letohrádek a nikoli rezidenční palác.

Dostáváme se nyní k úvodní tezi o dietrichsteinském přenosu italských inspirací na Moravu. Kardinál František z Dietrichsteina byl roku 1599 vyslán jako papežský legát a letere do Milána, aby zde jednal s místodržitelem španělského Nizozemí arcivévodou Albrechtem a jeho manželkou, infantkou Isabellou Klárou Eugenií, dcerou španělského krále Filipa II. Zde měl možnost osobně poznat mimořádně silné kulturní klima jednoho z center potridentské katolické reformace, jemuž dominoval inspirativní kult heroické osobnosti sv. Karla Boromejského. František z Dietrichsteina zde patrně mohl osobně prožít mimořádnou fyzickou působivost severoitalských Svatých hor, ale snad také mohl spatřit v té době již budovaný a obdivovaný komplex borromejských rajských ostrovů na jezeře Maggiore (Bella a Madre). Víme, že si František z Dietrichsteina osobně korespondoval s milánským arcibiskupem, Federicem kardinálem Borromeem, který byl bratrancem sv. Karla Boromejského, a patrně i jinak byl mladý Dietrichstein obeznámen s působením rodu Borromeo, jedné z nejmocnějších a nejvlivnějších rodin Milánska. Je tedy možné, že František z Dietrichsteina buduje Portzský komplex jako eklektickou kombinaci obsahu vycházejícího ze vzdálené italské inspirace areálu ostrovů potěšení (a také slávy) a místní formy ohrazeného venkovského zámečku. Lapidárnost stavby s ústředním prvkem vysoké polovalbové střechy a se symetrickým členěním fasád s potlačenou tektonikou a naopak s akcentovaným schodištním útvarem, bočními terasami a s velkými osami v patře odpovídá soudobé stavební produkci střídmé a přesto monumentalizující stylové uměřenosti protobarokní architektury, která zdůrazňuje velkolepost prosté formy a strohost a jasnost stavebního díla.

Obdobně jako sentimentální poutníci 2. poloviny 18. století shlíželi na kdysi obdivované velkolepé kontury borromejských staveb na ostrově Bella jako na „monstrózní dort“ a obraceli svou pozornost k divokým přírodním scenériím okolních výběžků Alp, rovněž od přelomu 16. a 17. století esteticky formovaná krajina při rybníku Portz utržila zásadní ránu v 2. polovině 18. a v 19. století. Již roku 1784 byly přinejmenším hospodářská a obytná zástavba naproti letohrádku z větší části nevyužívána a ve velmi špatném stavu. Velký hlad po půdě v důsledku růstu populace a rostoucí zemědělské výnosy z plošné jednotky vedly od poloviny 18. století k vysoušení rybníků a postupné přeměně valné většiny rybničních ploch na pole. Již roku 1787 byl sjednán instrument o vysoušení rybníka Portz a následném pěstování obilí. Přestože byl rybník ve zmenšené podobě po roce 1945 obnoven, devastace areálu vyvrcholila krátce poté, v letech 1949–1989, kdy se oblast stala nepřístupnou součástí hraničního pásma. Přes všechny negativní zásahy a změny komponovaná krajina v okolí letohrádku Portz vlastně nezanikla, její tvář se pouze ukryla pod vrstvy vegetace a nánosů a jen poučenému příchozímu ukáže náznak své dávné krásy.

Jiří Kroupa uvádí text rektora Collegia Romana v Římě Danielo Bartoliho ze čtyřicátých let 17. století, ve kterém autor popisuje tichou extázi, unesení ze zázraku uměleckého díla jako prostředku přípravy k pochopení Božího uměleckého díla, vesmíru. Pokud propojíme fenomén hledání „ráje a zahrady rozkoše“, která je vlastní duchu evropské společnosti (nejen) přelomu 16. a 17. století, můžeme nahlédnout kardinálův portzský stavební podnik jako pokus o zhmotnění náznaku krajiny ráje zde na zemi. Spatřujeme tak duchovního knížete, jak rozjímá o pozemské slávě i věčných příslibech v ohrazené zahradě na ostrově. 

 

 

 

 

 

výběr z literatury:

František Musil, Zámeček Porz u Mikulova, in: Vlastivědný věstník moravský, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 59, 2007, č. 3, s. 264-270.

Milada Rigasová, Přínos kardinála Františka Dietrichsteina pro krajinářské úpravy území mezi Mikulovem, Valticemi a Lednicí, in: Kardinál František z Ditrichštejna a jeho doba. Mikulovská sympozia, XXIX, 2006, s. 159-178.

František Svoboda, Aleš Homola, Petr Czajkowski, Krajina jako dílo. Barokní krajinou od Mikulova po Znojmo, Brno 2016, cit. s. 66.

Dobromila Brichová, Návštěva císaře Leopolda I. na mikulovském zámku, in: RegioM: sborník Regionálního muzea v Mikulově, 2004, s. 16-21.

MZA Brno: F 18, i. č. 7703, kart. 1250.